"Děkuji Barči, mamince dvou dětí, za krásný příběh a její cestu k nošení. Jejím příběhem, bych ráda začala nekonečnou serii Vašich příběhů ze života nošení dětí."     Monika

Barča a její cesta k nošení

Jsem lékařka (gynekolog-porodník), ale především jsem matka 2 dětí. Zažít si komplikované těhotenství i otevřelo zcela nové životní obzory a i můj profesní život se tímto prožitkem změnil. Žena si musí projít tou proměnou, aby pochopila pocity v těhotenství, u porodu a i po porodu, kdy je vše neznámé. Asi každá maminka u prvního dítěte provozuje mateřství ve stylu pokus-omyl, tak jsem ani já nebyla výjimkou. Syn byl  ze začátku dost uplakané miminko a okolí mi neustále radilo co si s pláčem počít. K mému údivu to bylo vše proti tomu, co jsem já sama cítila, a to rady typu nechat miminko plakat, ať se naučí, posílí si plíce, neudělá ze mě otroka ...

Ale já jsem to cítila jinak. Copak jsem mohla nechat toho malinkého tvorečka plakat bez toho, abych se ho snažila utišit? Copak bych mohla spokojeně být v jiné místnosti slyšíc jeho volání a nejít za ním? Kdyby novorozenec místo pláče dokázal hned mluvit a z vedlejšího pokoje by se místo pláče ozývalo: „Maminko, maminečko, prosím pojď sem. Já tě moc potřebuju, je mi tu smutno, bojím se, je mi zima / teplo, mám mokrou plínku, mám hlad ….“, kdo by zůstal a nechal to bez povšimnutí? Já jsem to ani nezkoušela, nosila jsem ho v náručí doma, i venku a postupně mezi námi nastala symbióza, ve které už ani jeden neměl důvod plakat. Proč syn plakal jsem pochopila až později, ať po přečtení knížek o kontaktním rodičovství, tak na základě sdílených příběhů mnoha dalších maminek. U nás to bylo poporodní trauma ze separace, při několikadenním pobytu syna na JIP oddělení.



10 lunárních měsíců nosí ženy své dítě v děloze. Po celou dobu je děťátko maminkou obklopeno, nedodává mu jenom živiny a kyslík, miminko cítí její teplo, vůni, slyší tlukot srdce, proud krve ve velkých břišních tepnách, rachot pohybujících se střev, její hlas = je s ní ve všem propojeno. Jsou jedna jednotka, spojení. Následuje porod, ať je jakýkoliv, tak jeho následkem je pomyslné oddělení miminka od matky. Takové je pojetí porodu v našem „moderním“ světě. Porodem se z 1 jednotky - matka+dítě stávají 2 jednotky - matka a dítě. Takto nás to učí v porodnici, naše maminky, babičky, zkušenější kamarádky. A přes to, že to takto má být podle toho, co nás učí, my novopečené maminky to cítíme jinak. Chceme toho drobečka neustále držet v náručí, prohlížíme si rysy jeho tváře, drobné chmýří, které má po celém těle, prstíky, ouška, celého toho dokonalého člověka.

Miminko to ale cítí stejně. Jeho jediná jistota po porodu je maminka. Lidský tvor se rodí tzv. nedopečený, nedokáže se sám postavit na nohy, dojít si k prsu a napít se, je naprosto závislý na vnější pomoci – je závislý na matce. Jeho celý vesmír je právě matka, zná její vůni, hlas, tlukot srdce, její teplo. Po tom všem neustále touží, potřebuje to ke svému životu. Matka a dítě po porodu nejsou 2 oddělené jednotky, jsou pořád 1 – matka+dítě, jen už děťátko není uvnitř, ale všechny jeho potřeby zůstávají stejné.  Mnoho žen je nuceno zlomit toto pouto, není připraveno na to, že je miminko bude až tolik potřebovat, nedostává se jim podpory v porodnici a většinou ani doma. Tam pak vznikají traumata, které si jak novorozenec, tak matka nese s sebou, bojuje s mateřstvím, plačícím dítětem, které vlastně pláče jakoby bez důvodu, protože je najezené, je v suchu a nic mu nemá chybět. 

Vším tímto jsem si prošla u prvního dítěte. Pocitem, zda dělám dobře, když naslouchám sama sobě, zda nemají ty zkušenější pravdu. Bohužel jsem neměla dost informací o nošení dětí, nevěděla jsem o nosící komunitě, neměla kamarádky s podobným postojem k mateřství a tak jsem nosila jen v náručí, z čeho mně samozřejmě bolel celý člověk. Kolikrát jsem tlačila prázdný kočárek a spokojené dítko v náručí. Když jsem se dozvěděla, že čekám další miminko, tak jsem začala pátrat, jaké jsou vlastně možnosti, abych se dokázala bez problémů postarat o 2 malé děti. Ze začátku jsem na nošení pohlížela čistě prakticky, jako přepravní prostředek místo kočárku, protože děti mám 21 měsíců po sobě a syn ještě občasně kočárek využíval. Začala jsem si číst knížky, zejména Koncept kontinua a hledala jsem jaký nosící prostředek využiju nejvíce a jaký bude pro mě nejjednodušší.

V době porodu jsem měla nachystaný elastický i pevný šátek a nosítko, vhodné od narození. Naštěstí jsem u dcerky nezažila žádnou separaci po porodu a prožila jsem s ní bonding. Doma jsem brzo zjistila, že nošení není jen o přepravě, či vycházkách, ale dá se využít kdykoliv je to potřeba. A to nejen ze strany miminka, ale já sama jsem cítila potřebu mít své dítě u sebe. Po vyzkoušení elastického šátku a nosítka, jsem skončila u pevného šátku, ve kterém nosím dodnes. Nejen, že dcerka byla klidná, neměla problém s kojením, ale i já jsem byla spokojenější, nestresovala jsem se tím, že venku zase bude v kočárku řev a budu jí muset nosit v náručí, tak jako tomu bylo u syna. I když se nošení dá kombinovat s vozením v kočárku, podle toho, jak to dítě preferuje a co je pro jednotku matka+dítě pohodlnější, tak já jsem od narození kočárek použila asi 10x. V šátku se dalo jít všude, nakojit, v létě dítě položit na šátek na zem, dokonce i domácí práce a péče o starší dítě byly jednodušší právě díky tomu, že dcerka byla u mě a byla spokojená.



V moderním světě je pořád mnoho předsudků proti nošení. Ať, že se tím dítěti zdravotně ublíží, protože nemá prostor na rovné podložce, tak že si matka dítě na kontakt s ní naučí a to pak bude rozmazlené a bude jí viset u nohy, nebude samostatné, nenaučí se to, co do života potřebuje a matka se stane jeho otrokem. Když jsem kolem sebe slyšela negativní názory, tak jsem si říkala, proč tedy 2/3 světa nosí neznajíc kočárek? Jak to, že v našem moderním světě najednou nastal ten zlom, kdy je nošení vlastně špatné? Kočárek je vynález nedávné doby, vždyť ještě naše prababičky byly nošené a proto dnešní rozmach nošení není nic nového, jen návrat k tomu, co po tisíciletí fungovalo. 

Dítě, které je nošeno a u kterého jsou vyslyšeny potřeby nejen tělesné, ale i psychické, bude sebevědomé, samostatné a bude vědět, že pokud bude potřebovat, tak matka, či otec jsou tu pro něj. Dítě, které je ponecháno samotné, necháno vyplakat se, aby si zvyklo naopak zjistí, že vlastně nemá cenu plakat, nemá cenu se dožadovat příchodu rodiče, ale přitom bude neustále toužit po tom, aby mu rodič byl na blízku, bude si vyžadovat pozornost jinak, bude cítit prázdnotu. Všechno je to vlastně obráceně. Nenošené, či nekontaktně vychovávané dítě je na rodičích závislé, nebo se tato potřeba do budoucna obrátí v jinou závislost, deprese, pocity méněcennosti. Přitom nošené, či kontaktně vychované dítě má od narození naplněnu potřebu přítomnosti rodiče a nemá už další potřebu vyžadovat si jeho pozornost jinak.

Co se zdravotního hlediska týče, tak nošení dětí je naopak prospěšné a to pro všechny děti, i nedonošené (tam o to více), u dětí s handicapem, nemocných dětí, malých i velkých. Můj nenošený syn si i dnes ve svých 4 letech řekne o šátek, když je nemocný, nebo potřebuje být u mě. Vidí jak to působí na dcerku od narození, vnímá to, jak je to prospěšné a sám zjistil, že to taky chce a potřebuje. Mnoho odpůrců nošení kritizuje čas dětí strávený na matce s tím, že miminko je pasivní a nemá možnost se pohybově rozvíjet. Ani tento argument se nezakládá na pravdě. Pokud by tomu tak bylo, tak by neměla třeba hippoterapie (léčba na koňském hřbetě) žádný význam. Při této léčbě se využívá to, že z koně se na člověka sedícího, nebo ležícího, přenáší svalové napětí a jeho změny. Toto má blahodárný účinek zejména na problémy pohybového aparátu, uvolňuje hypertonické děti, nebo naopak stabilizuje hypotonické děti. Působí blahodárně i po psychické stránce, protože děti potřebují kontakt tělo na tělo. Když to funguje na koňském hřbetě, jak je možné, že na těle matky dochází ze stran „odborníků“ k popření pozitiv? Dítě na těle matky není pasivní, z matky se na něj přenáší změny svalového napětí, miminko se neustále přizpůsobuje tomu, jak se pohybuje matka. Je stimulováno hluboké svalstvo kolem páteře, vestibulární systém, který umožní dítěti uvědomit si samo sebe v prostoru, stimuluje se nervový systém a vytváří se vazby s okolitým světem. Klidně si zkuste venku lehnout na zem a dívat se jen nahoru, to vidí miminko z korbičky kočárku. Pak se můžete postavit a rozhlídnout se, to vidí dítě nošené na těle matky. Nevím jak vy, ale já sama bych dala přednost druhé variantě.

Samozřejmě i u nošení je nutno zachovat určitá pravidla. Zejména u novorozenců musí být tělíčko dostatečně podepřené ze všech stran, zádíčka zakulacená, ručky ve stejné výšce, hlavička položená na hrudník matky, kdy nedochází k žádnému tlaku těžké hlavičky na páteř miminka. Kolínka by měla být výš než zadeček, aby došlo k tzv. podsazení zadečku a takto se docílí vhodná poloha pro vývoj kyčelních kloubů. Není vhodné nosit děti v nosítkách, která mají úzkou látku mezi nožičkama a pevné vyztužení, protože neumožňují jak zakulacení zádíček, tak vhodnou polohu pro kyčelní klouby. Tyto nosítka, běžně nazývané klokanky, rovněž umožňují nošení čelem od nosiče. Tato poloha není pro dítě vhodná z mnoha důvodů - jednak dochází k zakřivení páteře podle hrudníku, či břicha nosícího člověka, takže k zakulacení dojít nemůže v této poloze vůbec a těžká hlavička může vyvíjet tlak na páteř miminka. Miminko čelem od nosiče nemá kam uniknout, nemá se kam schovat. Je neustále vystaveno vjemům z okolí, nemůže se schoulit na hrudník nosiče, když už chce mít chvíli klid. Když usne, nemá kam složit hlavičku. Nošení v těchto nosítkách je po sdělení zkušeností maminek, které je používaly nepohodlné i pro nosiče, není dobře rozložené těžiště a většinou není dostatečné polstrování v ramenních popruzích. Z nosících pomůcek je nejvariabilnější a nejdéle využitelný pevný šátek, ale výborný je pro začátek i šátek elastický, či na celou dobu nošení různé typy ergonomických nosítek.
Když už jsem u těch zdravotních benefitech nošení, musím zmínit i pozitiva pro nosícího, teda zejména pro matku. Nosící žena posiluje jak svaly pánevního dna, tak svaly kolem páteře, i ty, které v běžném pohybu nevyužíváme, ale které jsou hlavní pro držení těla. Nejlepší je nosit od nízké váhy miminka a tím, jak miminko roste a zvyšuje se zátěž se více posilují svaly i u ženy. Mnoho nosících maminek (a jsem jednou z nich) vám potvrdí, že si nošením vyléčilo dlouhotrvající bolesti zad.

Na závěr bych napsala jen to, že každá žena je naprogramovaná na to mít děti, ví jak je porodit a ví jak má o ně pečovat. Nepotřebuje příručky manipulace s novorozencem, počítat intervaly mezi kojením, řešit zda každý den koupat či ne, vše má v sobě. Jen si musí po porodu věřit a dát na svůj instinkt a pocity. Děti nám změní život, nic už nebude takové, jak bylo, ale mnohem mnohem lepší.

Text a fotografie není dovoleno kopírovat a publikovat bez souhlasu autora www.isatky.cz